Kollberg vytáhl papír ze stroje a řekl:

"Ty. Cože? Já?"

"Ano, ty. Ve středu po tom, co tu byla Plavá Malin."

Martin Beck se na Kollberga zmateně díval.

"To je divné," řekl. "Úplně jsem na to zapomněl. Ale je to hloupost dávat takový úkol Norrlanďanovi, který netrefí ani na Stureplan."

Nordin se zatvářil dotčeně, ale v duchu dával Martinu Beckovi za pravdu.

"Rönne," řekl Martin Beck, "zjisti, kam Gäransson chodil, s kým se stýkal a co dělal. A pokus se sehnat toho Björka, u kterého bydlel."

"Ano," řekl Rönn.

Právě pořizoval seznam všech myslitelných výkladů Schwerinových posledních slov. Seznam začínal slovy ‚jdu, raku, au‘ a končil ‚dám rukám kraj‘.

Všichni byli zahloubáni do práce.

V noci z neděle na pondělí Martin Beck téměř nezamhouřil oko a ráno vstal o půl sedmé. Bylo mu špatně od žaludku, a když se svou dcerou vypil v kuchyni kakao, bylo mu ještě hůř. Nikdo další z členů rodiny se ještě neukázal. Jeho žena mívala po ránu výborný spánek a syn to zřejmě zdědil po ní, protože mu včasná ranní docházka do školy působila velké obtíže.

"Na co myslíš, táto?" zeptala se Ingrid.

"Na nic," odpověděl jen tak ze zvyku.

"Už jsem tě aspoň půl roku neviděla se zasmát."

Martin Beck vzhlédl od kakaa; podíval se na svou dceru a pokusil se o úsměv. Ingrid byla ohromné děvče, ale ani to není důvod k smíchu. Vstala a šla si pro učení. Když měl Martin Beck na sobě kabát, klobouk a přezůvky, stála už s rukou na klice a čekala na něho. Vzal jí tašku. Byla to stará, odřená taška, celá polepená pestrými severovietnamskými nálepkami.

Byl to takový zvyk. Před devíti lety nesl Ingrid školní tašku, když šla do školy poprvé, a dělal to dodnes. Tehdy se ho držela za ruku. Byla to docela malá ruka, teplá, zpocená a rozechvělá rozrušením a očekáváním.

Kdy ji to vlastně přestal vodit za ruku? Nevzpomínal si.

"Na Štědrý večer se ale zasměješ," řekla.

"Opravdu?"

"Uvidíš. Až dostaneš ode mne dárek."

Svraštila obočí a dodala: "Určitě."

"Co bys vlastně chtěla k vánocům ty?"

"Koně."

"A kam ho dáš?"

"To nevím. Ale chci ho."

"Víš, kolik takový kůň stojí?"

"Bohužel vím."

Rozloučili se.